Doba koronavirová s sebou přinesla ještě další novou zkušenost pro mnoho lidí. A to samotu. Pandemie uvrhla miliony lidí po celém světě do největší řízené izolace, jakou naše dějiny pamatují. Poprvé v dějinách se stalo, že se izolovala celá společnost a ne jen prokazatelně nemocní (jak to bylo vždy v minulosti u moru, cholery..). Okamžitě se veškerý sociální život přesunul na sociální sítě a do telefonních hovorů. A  protože telefonní hovory jsou lépe sledovatelné (neboť v našem státě se nic neutají), tak operátoři hlásili nárůst doby strávené telefonováním o desítky procent. Chybíme si. Teplo a blízkost lidského vztahu, potřeba lásky a bezpečí patří k základním lidským potřebám. Uvědomila jsem si to naplno v  jedné facebookové diskuzi s otázkou – „na co se těšíte nejvíc, až se uvolní karanténa?“. Nebylo tam nic o posezení v kavárně, chození venku bez roušky, volnosti pohybu, chození na fotbal…Ale komentáře jako „přeju si obejmout znovu svoji vnučku, přeju si navštívit svoje rodiče, přeju si sejít se s kamarádkou“. Najednou se z toho stala docela hluboká diskuse o potřebnosti vzájemné blízkosti.

Potřeba lidského kontaktu je nám lidem vrozená, jsme sociální primáti. Od nepaměti patřilo vyčlenění z komunity k nejpřísnějším trestům. I v dnešní době se mnozí bojí, že je ostatní nepřijmou, co si o nich ostatní pomyslí, jestli jsou vůbec normální. Pokud se přestěhujeme nebo nastoupíme do nové práce obvykle chceme, aby nás okolí přijalo mezi sebe a vyčlenění z kolektivu vnímáme často bolestivě.

Věda se sociálním chováním intenzivně zajímá a přináší nám o tom spoustu důkazů. Bolest z vyčlenění se zkoumala v pokusu na dobrovolnících, kdy se jim zároveň s pocitem vyčlenění během počítačové hry snímala mozková aktivita. Zjistilo se, že při bolesti, kterou zažíváme při odloučení, se aktivuje stejné místo v mozku jako při tělesné bolesti a dokonce po užívání analgetik byla duševní bolest mírnější. Potřebu tělesné blízkosti u dětí zkoumal v 50. letech také Harry Harlow. Nutno podotknout, že za tyto pokusy byl kritizován mnohými ochránci zvířat, protože cíleně působil psychický stres narozeným mláďatům a jak napsal Radkin Honzák, jistě se po smrti smažil v opičím pekle. V Harlowových experimentech byla mláďata makaků odebrána jejich matkám a umístěna do klece s dvěma opičími napodobeninami. Jedna z nich byla vyrobena z drátu a disponovala umělou bradavkou, poskytující mláďatům potravu. Druhá figurína byla pokryta froté látkou, příjemnou na dotek, ale mléko neměla. Po překonání období sklíčenosti, poté, co byla mláďata odloučena od matek, postupně mláďata přenesla svou náklonnost k látkovým napodobeninám. Lezla kolem ní kousala a trávila dlouhé chvíle přitisknuta na její hrudi a zádech. K drátěné napodobenině se přiblížila pouze tehdy, když potřebovala potravu. Bylo přesvědčivě dokázáno, že si mláďata vytvořila pevnější pouto k měkkým matkám nehledě na zdroj potravy.

 Ač byly tyto pokusy kruté, pro výzkum psychologie osobnosti měly zásadní vliv. Prokázalo se, že pro zdravý duševní vývoj je naprosto nutná jistá citová vazba v dětství a potřeba tělesných doteků (mazlení, tisknutí na tělo matky nebo jiného pečovatele (teorie attachmentu). Zážitky blízkosti z raného dětství celoživotně nastavují způsob navazování a udržování klíčových vztahů v dospělosti. Děti citově deprivované, nedomazlené mají s navazováním a udržováním vztahů stejně jako s vlastní sebeúctou celoživotní potíž. Na základě těchto výzkumů se například přestalo s odebíráním dětí matkám po porodu a naopak se cíleně pokládaly matce na břicho.

Ale zpět k dospělým a jejich samotě. Samota nemusí vždy tížit. Každý máme jinou potřebu tělesné a sociální blízkosti. Někdo trpí, kdykoli se ocitne mimo společnost, někdo naopak samotu vyhledává, aby si od ostatních odpočinul a nabral sílu jinak, a stačí mu pár blízkých lidí. Tak se obvykle rozezná introvertní a extrovertní povaha. To, co nás trápí není samota, ale osamělost. Velká část naší osobní identity se totiž utváří a udržuje skrze osobní kontakt. Jeho kompletní ztráta vede ke ztrátě vědomí sebe sama. John McCain (senátor), který strávil dva roky na samotce během svého zajetí ve Vietnamu, řekl: „Rozdrtí to vašeho ducha a oslabí váš odpor mnohem efektivněji než jakýkoliv jiný trest. Když nemáte nikoho, na koho byste se spolehli, komu byste se mohli svěřit, s kým se poradit, začnete pochybovat o svém vlastním úsudku a odvaze“.

Nepodceňujme nutnost osobního kontaktu a fyzické blízkosti včetně pohlazení (bez každodenního pohlazení vysychá mícha, jak říká s úsměvem Radkin Honzák). O tom by mohli mluvit pracovníci dětských domovů a domovů pro seniory. Babička se ráda vzdá důchodu jen za vidinu setkání s vnukem. Děti v domovech vyhledávají pohlazení od kohokoliv, kdo je k mání, protože to prostě potřebují k životu. Objetí od blízkého člověka zvyšuje imunitu, léčí stres a úzkost, posiluje sebevědomí, zmírňuje bolest v těžkých situacích a samozřejmě upevňuje vztahy. Buďme si tedy lidsky blízko, jak to jen jde.